Každá cesta vždycky připomíná víc nebo míň spletenou smyčku

NA PROJEKTU.
NA CESTĚ KE SVĚTU.

„…stejné je to s cestováním, když se korálky zeměpisu navlékají na nit života. Hranice jako kapitoly, země jako žánry, epika tras, lyrika odpočinků, čerň asfaltu za noci ve světlech auta přivádějí na mysl monotónní a hypnotický tiskový řádek, který potírá skutečnost a vede nás přímo k bájnému cíli.“ -Andzrej Stasiuk

„Jet na projekt“ je jazykem Be International každoakčně skloňováno do všech forem. Projekty, youth exchanges, training courses, mezinárodní večírky. Jaké to je, být na projektu?

pondělí 28. února 2011

Balkán potřetí. První projektová noc.

Chvíli by si jeden myslel, že do srbské Sremski Karlovci nikdy nedojedu. A možná, že bych byla i ráda, zaseknutá navždy v dopravních prostředcích, v té spontánní platformě lidského souznění nad technickými závadami vlaku a nehodami starých autobusů.

Když letíte, kilometry nevnímáte. Nevnímáte měnící se krajinu, tváře lidí, tváře domů. Ve vlaku je to úplně jinačí, každý kilometr máte možnost procítit a zaznamenat. 8 24 se na mechanické tabuli na hlavním vlakovém nádraží města Brno na první místo dostala cílová stanice Beograd. Chci radost z mé destinace s někým sdílet, otočím se a hledám očima potencionální spolucestující. Mé očí se setkají s klukem, který vybírá koš, a který mě v zápětí ledabyle poprosí o kapesník. Střední Evropa (pokud existuje), je upocená. Upocená hlavně sentimentem. Středoevropská nemoc vyplňování prostoru se umocňuje směrem na jižní Maďarsko, kde je prázdno vyplňováno hlavně odpadky. Zasekávám se v úvahách nad vlajkami, které se směrem na Beograd vyskytují ve větší a větší frekvenci. Z domu vím, že česká vlajka mi nic neříká, že je to spíše povinnost vyvěšovaná na významné dny. Z druhého domu, z Gruzie, vím, že je to znak národní svobody, hrdosti. Paradoxy se občas sluší přijímat jako umění víry.

Hlásím, že na území českých drah se za dobu mé jízdy nic nestalo.

Hlásím, že od Nových Zámků je průvodní hlášení v EC345 Avala pouze v maďarštině, na území slovenských a maďarských drah po angličtině ani vidu ani slechu.

Za srbskou hranicí se nepřepíná do cyrilice, většina vojvodinských cedulí je v latince. Srbové se v první třídě učí cyrilici, v druhé latinku. Přistoupila krásná Srbka, tak krásná jako pravoslavné ikony ve zdejších kostelích, s jemnými rysy, jednobarevná, celá symfonická. Na krku měla pořádný zlatý řetěz a ve vlasech skřipec, hezká parafráze na český módní styl 90. let. Vytahuje mobil a fotí si zasněžené skladiště. Asi si fotí ten sníh, kterého je tu plno, asi jako já tak nějak cítí, že sníh očišťuje a uklidňuje. I skladiště. Očisťuje a klidní i historické dědictví Srbů, bolest po Kosovu? Jak asi ta mladá slečna nese historické vědomí/svědomí? Nepřemýšlí nad tím? Či ji to tlačí, stejně jako historie bolí mé mladé německé přátele?


Vlak mě dovezl do Noviho Sadu. Musím se nějak dostat do Sremski Karlovci, kupuju si tedy s pomocí místních lístek na perón a návdavkem lístek na autobus (trochu nesmyslné). Všude jsou reklamy na bingo, na loto. Mladík obchází znuděné na nádraží a nabízí něco v plastových sáčcích (trávu na znuděnost?). Nádraží jsou tu asi tak hnusné, jako u nás.

Po 14 hodinách na cestě mě místní Tea odvedla k nám na hostel. Dorazila jsem. Přivítá mě hlučný kroužek lidí z celého světa, strčí mi do ruky víno a začíný smrsť otázek a úsměvů. Je tu hezky. Pokoj sdílím s Ruskou z Ufy, Estonkou, Lotyšskou a dvěma Turkyněmi z Adany. Snídaně je na 9 a začíná se v 10. Těším se a usínám s pocity mnohoznačnosti života.



Vaše K.

sobota 26. února 2011

Balkán podruhé. Před odjezdem.

Já mám celkem sbalíno. Tetovací české vlajky na líčko (jakože fandíme sportu), letáčky a propagační materiály Be International (jakože to myslíme vážně), Opavia balík (jaké jiné přenosné jídlo je českým typickým? Věčný to problém.) "Bude stačit jedna? Určitě ne." (double pack Becherovky) a velkou českou vlajku, kterou šila babička (jakože to i s tím vlastenectím nějak myslíme). Lebedím si. Zato ve Vojvodině již třetí den nespí a klikají a běhají a kouří a kafují (parafráze na zkušenosti s organizací Human is the reason, human is the answer). A taky se ukrutně těší, jako dalších 19 lidí z celé Evropy (EU a její kamarádi, spolu s jedním maličkým protektorátem), zaEvropy (Gruzie slintající na vlajku EU) a neEvropy (proruská Arménie, kaddáfíjské Bělorusko a někam dopryč se řítící Ukrajina), těší se, až se sejdou na Balkáně. Až se sejdou na projektu.

Projekty Youth in Action jsou spolufinancovány EU. Z peněz Evropské komise se hradí ubytování, strava a 70% cestovného, aby na projekt mohl jet opravdu každý. Hostitelská organizace na sebe spolu s uděleným grantem přebírá zodpovědnost za celou organizaci projektu (rozšiřující praxí se stává spolupráce na programu se zúčastněnými státy, což velmi vítám). Partnerské organizace (občanská sdružení, všemožné instituty, mládežnické zařízení a další) vybírají účastníky projektu. Komunikačním jazykem je angličtina, účastnící jsou ve věku 18 až 30 let, tedy mladí lidé, kteří se cítí zodpovědní za ten zmatek kolem a rádi s tím něco dělají. Cestovatelský rozměr, vzdělávací rozměr, osobní rozměr. Sebepoznání, sebemotivace, navázání neskutečných přátelství (vlastní zkušenost čtyřletého přátelství s Gruzínem Tokem a Armény Aleksem a Haykem, pro které bych umřela, doslova) a občas i drobných lásek. Na pokoji bydlíte s lidmi z jiných národů, proniknete navzájem do svých světů. Je to fajn.

Program bývá nabitý a vyžaduje absolutní účast. Semináře se střídají s workshopy, vše bývá prokládáno energizery a hraním si (ach). Neformální vzdělávání je efektním nástrojem, který lidským způsobem dokáže oslovit i tak různorodé multikulturní skupiny, jakou je ta naše. Večerní party jsou spontánně (ne)organizovány, až tedy na mezinárodní večer, kdy každý představí své zvyky, tradice, historii (rozuměj všechno se to sní a vypije). Jeden půlden se dokonce výletí, mi jedeme do Noviho Sadu (to nechám zatím bez komentáře, chovám k maďarské Vojvodině rozporuplné pocity).

Zažít, prožít!
Vaše K.

pátek 25. února 2011

Zápis č.1: Titovy odznáčky. Prolog.

Od neděle do neděle poběží balkánský mezinárodní zážitek. Young Leaders in Action: Training course for leaders of youth groups. 27.02.2011. - 06.03.2011. Gruzie, Arménie, Rusko, Ukrajina, Bělorusko, Kosovo, Černá Hora, Srbsko, Makedonie, Albánie, Španělsko, Francie, Estonsko, Litva, Turecko, Portugalsko a já jako Česká republika. Jednotní v rozmanitosti? Se ještě uvidí. Jedno nerozvážné krásné zimní cestování. Srbsko, které jsem v prosinci 2009 opouštěla, chutnalo po trapnosti, touze, odvaze, obdivu. Srbové, národ, kterému zůstaly v klopách kabátů, v náprsenkách, a snad i v kůži, dírky po Titových odznáčcích. Díry tam pořád jsou, zarůstají pomalu, ale snad už je žádný -evič nerozpíchá. Většinou to totiž bývá pořádně do krve. Historicko-erotický Balkán a Srbové utvoří pozadí projektu. Volunteers' Centre of Vojvodina and Nature Conservation Movement (VCVNCM), s finanční injekcí Evropské komise, povede mezinárodní skupinu. Projekt je mezinárodním školení, jehož cílem je probudit dialog, vzájemnou toleranci, interkulturní povědomí a solidaritu mezi zeměmi Evropské unie a partnerskými zeměmi.

Sremski Karlovci, poblíže Noviho Sadu ve Vojvodině, Srbsko. V neděli v 8 ráno se rozjedu v přetopeném či v zcela promrzlém vlaku (na východě není střední cesty) směrem na město nostalgie Budapešť, dále dolů na město habsburské romance a vyhasínajícího patriotismu Bělehrad. Cestou na Východ. Společnosti v pohybu, kvasící, tvořící se, to mě fascinuje. Čas trhá jejich oponou a všechno se řítí na Západ. Tenkráte to nebude tak o mé osobní archeologii a zvědavosti. Bude to o mezinárodním projektu Youth in Action, který si jedu zažít, a který Vám budu každodenními blogařskými mozaikami přibližovat, pokrývat formální i neformální dění, workshopy, semináře, ale i vzrušivé momenty multinárodních pohledů do černých očí, které bodají.

Program si můžete prohlédnout zde:
Programme Info


Povede se? Co vymyslíme?

Zůsťante na drátu :-)

Vaše K.