Když letíte, kilometry nevnímáte. Nevnímáte měnící se krajinu, tváře lidí, tváře domů. Ve vlaku je to úplně jinačí, každý kilometr máte možnost procítit a zaznamenat. 8 24 se na mechanické tabuli na hlavním vlakovém nádraží města Brno na první místo dostala cílová stanice Beograd. Chci radost z mé destinace s někým sdílet, otočím se a hledám očima potencionální spolucestující. Mé očí se setkají s klukem, který vybírá koš, a který mě v zápětí ledabyle poprosí o kapesník. Střední Evropa (pokud existuje), je upocená. Upocená hlavně sentimentem. Středoevropská nemoc vyplňování prostoru se umocňuje směrem na jižní Maďarsko, kde je prázdno vyplňováno hlavně odpadky. Zasekávám se v úvahách nad vlajkami, které se směrem na Beograd vyskytují ve větší a větší frekvenci. Z domu vím, že česká vlajka mi nic neříká, že je to spíše povinnost vyvěšovaná na významné dny. Z druhého domu, z Gruzie, vím, že je to znak národní svobody, hrdosti. Paradoxy se občas sluší přijímat jako umění víry.
Hlásím, že na území českých drah se za dobu mé jízdy nic nestalo.
Hlásím, že od Nových Zámků je průvodní hlášení v EC345 Avala pouze v maďarštině, na území slovenských a maďarských drah po angličtině ani vidu ani slechu.
Za srbskou hranicí se nepřepíná do cyrilice, většina vojvodinských cedulí je v latince. Srbové se v první třídě učí cyrilici, v druhé latinku. Přistoupila krásná Srbka, tak krásná jako pravoslavné ikony ve zdejších kostelích, s jemnými rysy, jednobarevná, celá symfonická. Na krku měla pořádný zlatý řetěz a ve vlasech skřipec, hezká parafráze na český módní styl 90. let. Vytahuje mobil a fotí si zasněžené skladiště. Asi si fotí ten sníh, kterého je tu plno, asi jako já tak nějak cítí, že sníh očišťuje a uklidňuje. I skladiště. Očisťuje a klidní i historické dědictví Srbů, bolest po Kosovu? Jak asi ta mladá slečna nese historické vědomí/svědomí? Nepřemýšlí nad tím? Či ji to tlačí, stejně jako historie bolí mé mladé německé přátele?
Vlak mě dovezl do Noviho Sadu. Musím se nějak dostat do Sremski Karlovci, kupuju si tedy s pomocí místních lístek na perón a návdavkem lístek na autobus (trochu nesmyslné). Všude jsou reklamy na bingo, na loto. Mladík obchází znuděné na nádraží a nabízí něco v plastových sáčcích (trávu na znuděnost?). Nádraží jsou tu asi tak hnusné, jako u nás.
Po 14 hodinách na cestě mě místní Tea odvedla k nám na hostel. Dorazila jsem. Přivítá mě hlučný kroužek lidí z celého světa, strčí mi do ruky víno a začíný smrsť otázek a úsměvů. Je tu hezky. Pokoj sdílím s Ruskou z Ufy, Estonkou, Lotyšskou a dvěma Turkyněmi z Adany. Snídaně je na 9 a začíná se v 10. Těším se a usínám s pocity mnohoznačnosti života.
Vaše K.
