Našim cílem je být jedním z hlasů zodpovědné globální společnosti. Ta je společností aktivních občanů - tedy těch, kdož umí vzít svůj život do vlastních rukou, jsou ochotni najít si čas k péči o věci obecné, usilují o nápravu poměrů, či o zlepšení toho, co zlepšení vyžaduje. K tomu je často zapotřebí i jistá občanská odvah a přesvědčení, že jsme to my, kdo spoluurčujeme běh věcí a nejsme jimi jen pasivně smýkáni, také určitá schopnost empatie, otevřenost vůči jiným názorům a umění diskuse.
Každá cesta vždycky připomíná víc nebo míň spletenou smyčku
NA PROJEKTU.
NA CESTĚ KE SVĚTU.
„…stejné je to s cestováním, když se korálky zeměpisu navlékají na nit života. Hranice jako kapitoly, země jako žánry, epika tras, lyrika odpočinků, čerň asfaltu za noci ve světlech auta přivádějí na mysl monotónní a hypnotický tiskový řádek, který potírá skutečnost a vede nás přímo k bájnému cíli.“ -Andzrej Stasiuk
„Jet na projekt“ je jazykem Be International každoakčně skloňováno do všech forem. Projekty, youth exchanges, training courses, mezinárodní večírky. Jaké to je, být na projektu?
úterý 8. března 2011
Balkán popáté. Svoboda implikuje zodpovědnost, v praxi.
Ukoordinovat skupinu takové lidské různorodosti, nechat příběhy vyznít, nic nezapadlo, dotáhnout to ke třem projektům, které se po létě v Gruzii, Srbsku a v Turecku pokusíme zorganizovat, a toliko srandy, oceňuji nejupřímnějším povzdechem. Vrau. Palce palce pěsti pěsti! Kulaté stoly a workshopy, podpořené nonformálním vzděláváním, nás dovedly k sepsání žádosti o grant a touze naše nové projekty dotáhnout do konce.
Mezinárodní projekt je zážitek měnící život. Klišeózní pravda, ke které se hlásím, v osmnácti mě jeden takový zážitek spoutal dobrovolnictvím a láskou ke Kavkazu. Tento Training Course je další v řadě, přátelství, přesahy, poutající dobrovolnictvím a láskou k Balkánu. Ve vlaku otvírám obálku s dopisy od unikátních lidských bytostí, je mi do breku, trochu panikařím, vlak sic na Prahu jede, ale rozhodně to není žádný Jeseník, jak psali na idosu, ale povoz Západních Němec (i když zima je tu jak v Karl-Marx-Stadtu o uhelné sezóně).
Myslím na uplynulý týden a toto se mi vrací: přestávka, všichni jsme spolu, všichni držíme každý den do čtvrté/páté ranní, naprosto spleteni neje
n rakijovými zážitky (panák za 30centů!), ale tuhou učit se od sebe, smát se spolu, prožít toho hodně. Koukám na ně, coffee break, nikdo ale nejde na kafe, Felix tradičně přichází s hrou. Jungle Speed, colour colour, person on your left, person on your left, one, two, thre, Dritan se rozčiluje, Eldar se rozčiluje, protože Dritan se rozčiluje, zbytek se směje.
Během uplynulého týdne se bořily s utvrzovaly stereotypy. Pár lidských bytostí, příběhů, postřehů:
Felix je španělský učitel, rok dobrovolničil v Bukurešti, vymýšlel nemocným dětem v hospitačních zařízeních zábavu a od základu ho to změnilo. Sekl s elektrotechnikou, stal se učitelem, přítelkyni má Rakušanku, a my ho máme moc rádi, jeho měkoučký přízvuk, chyby ve výslovnosti a předponu e- kdekoliv. Vždycky veselý, tančící, zpívající.
Dritan, reprezentant dvojky albánské mafie. Zaručeně nemá ledvinu, je to totiž Albánec jak poleno:-) Studuje angličtinu, nevládničí v ekologické NGO, rád opravuje špatnou výslovnost, je to divočák a správňák. Pět let se přátelí s Meivisem, studentem environmentálního inženýrství a nejmilejším klukem projektu. Tito dva muslimové severského vzezření boří všechny stereotypy o muslimském konzervatismu. Občas šli spát po druhé ranní, to jediné je dělilo od zbytku křesťanského projektového světa. Albánští kluci v drahých svetrech mi sedli, v létě bych to viděla na dlouho chtěnou Albánii, s přídavkem Makedonie a Kosova.
Eldar, osmnáctiletý Rus s ázerbájdžánskými předky a potenciálem tančit kavkazskou lezginku, vzpěrač, nás moc nemusel za tu intenzivnost, s kterou jsme se do všeho pouštěli (nepil alkohol). Do páru s ním přijela Albina, turkmenští předci ji dodávají potenciálu vůdkyně -stánských revolucí. Oba dva byli z Ufy (není to prej na Sibiři). Allah Akbar na krku ji slušelo. Tu slečnu jsem si zamilovala. Rusko, Ufa, schopnost kriticky myslet, poklad!
Merli, Estonka, má nejoblíbenější slečna projektu, s teplým pohledem, ráda poslouchala příběhy a nabíhala jí z nich husí kůže. Tu rozhodně ještě obejmu.
Elina, Litevka, oficiálně ponížila černohorskou hrdost, a to když porazila Gorana z šesti set tisícového Montenegra 5:2 v poolu. Ten se do ní za odměnu zamiloval. Goran nakonec skóroval asi nejvýše a projektoví kluci (a i holky), mu to záviděli. Elina i Goran byli motorem každé party, s nimi bych u moře v Chorvatsku ležela týdny. Dáme moře v Černé hoře?
Portugalec Bruno, egocentrik a projektový cestovatel, který vymetá všechny akce na Balkáně. Parodoxně, jeho stinné stránky měli všichni rádi, hodněkrát jsem brečela při vtipkování pospolu.
Makedonec Filip, ověnčen zlatem a oděn šusťákem na holém těle, toho srbský týden pozměnil nejvíc, začal pochybovat o svém nazírání na život. Milovník the Doors, s potenciálem Jima Morrisona, vybíral narozeninové dary pro hru, kterou pro mě vymyslel Felix, a která byla tím nejlepším dárkem, kterého se mi kdy dostalo. Dort od organizátorů a trenérů, od španělského zlata hodinu zábavy a milión vtipných dárků. Co víc si…
Remi, chodící alternativa alternativním životním stylem pohrdající. Francouz z Marseille, mluvící Chorvatsky, milující Balkáni. Trenér Budja, kterého jsem si ze Srbů oblíbila nejvíce, se nechal potetovat českými vlajkami a díky němu jsem si přivezla několik párů náušnic.
Sněhuláci, rozbité postele, rakija, seance v koupelně a u nás na pokoji, ranní jóga, jungle speed, janas (španělské hands up), hraní mafie a sepsání projektu, který se pokusíme zorganizovat.
O Srbech a jejich přirozeném potenciálu zabíjet (:-P) a o Vojvodinském kraji příště.
Jeďte na projekt s Be International! Je to NĚCO.
Vaše K.
úterý 1. března 2011
Balkán počtvrté po čtvrté hodině ranní
Nejsvětlejší stránkou tohoto projektu jsou jeho účastníci, mladí lidé, cestovatelé, romantici, trénink běží jak má, hry hrajeme dětsky, semináře posloucháme středoškolsky a ve workshopech pracujeme jako ti Youth leaders, kterými bychom měli být, nahlas, společně. První den byl ve znaku Group building activities, ice breakerů, team buildingů. Tím, že jsem se účastnila mnoha projektů, jsem narazila znovu na nástroje a metodologii, která je mi známá, což mě trochu zklamalo, ale sranda to byla. Večerní seminář vyvedený. Ve dvě ráno jsme šli domů z místního casina, celá skupina, připitá, rozverná, svoje. Ve předu sympatické Baltky, které se mi dostávají pod kůži, Rusové z Ufy bez vizí o Rusku, seversky vypadající muslimští kluci albánští, černohorští kluci očekávající kómatickou kocovinu, dredatý Francouz Remy, zhulený, jeho život je konstantně bjutiful, drzý Portugalec Bruno, šusťákový Makedonec se zlatými doplňky, poprockové a gotické slečny srbské, pseudorave a pseudohiphop kluci srbští, porumunštěný Španěl a tak nejdále. A všichni pracují či dobrovolničí, všichni umí hodně a všichni to sdílí. Moc hezký pocit, sdílet.
Trenéři jsou lidé na správném místě, DOCHVILNÍ, slušní a vtipní. Program všem sedí, máme čas na vinné coffee breaks, hraní mafie a jungle speed. Náplní je vše kolem Youth in Action 3.1.
Je škoda, že Arménci, Gruzínci a Ukrajinci nedostali víza, neprocvičím si gruzínštinu a arménský koňak taky nebude. Přeskočilo Srbům, plošné neudělování víz, že by se něco chystalo(…)??
Večer náš čeká intercultural evening, vybalíme národní pokrmy a pitiva, představíme své země, organizace a bedeme se inspirovat trošku z jíného úhlu. Na divoko.
P.S. Prohrála jsem šipky i fotbálek. Nebudu hospodským hráčem, jsem ok s vizí kavárenského povaleče.
pondělí 28. února 2011
Balkán potřetí. První projektová noc.
Když letíte, kilometry nevnímáte. Nevnímáte měnící se krajinu, tváře lidí, tváře domů. Ve vlaku je to úplně jinačí, každý kilometr máte možnost procítit a zaznamenat. 8 24 se na mechanické tabuli na hlavním vlakovém nádraží města Brno na první místo dostala cílová stanice Beograd. Chci radost z mé destinace s někým sdílet, otočím se a hledám očima potencionální spolucestující. Mé očí se setkají s klukem, který vybírá koš, a který mě v zápětí ledabyle poprosí o kapesník. Střední Evropa (pokud existuje), je upocená. Upocená hlavně sentimentem. Středoevropská nemoc vyplňování prostoru se umocňuje směrem na jižní Maďarsko, kde je prázdno vyplňováno hlavně odpadky. Zasekávám se v úvahách nad vlajkami, které se směrem na Beograd vyskytují ve větší a větší frekvenci. Z domu vím, že česká vlajka mi nic neříká, že je to spíše povinnost vyvěšovaná na významné dny. Z druhého domu, z Gruzie, vím, že je to znak národní svobody, hrdosti. Paradoxy se občas sluší přijímat jako umění víry.
Hlásím, že na území českých drah se za dobu mé jízdy nic nestalo.
Hlásím, že od Nových Zámků je průvodní hlášení v EC345 Avala pouze v maďarštině, na území slovenských a maďarských drah po angličtině ani vidu ani slechu.
Za srbskou hranicí se nepřepíná do cyrilice, většina vojvodinských cedulí je v latince. Srbové se v první třídě učí cyrilici, v druhé latinku. Přistoupila krásná Srbka, tak krásná jako pravoslavné ikony ve zdejších kostelích, s jemnými rysy, jednobarevná, celá symfonická. Na krku měla pořádný zlatý řetěz a ve vlasech skřipec, hezká parafráze na český módní styl 90. let. Vytahuje mobil a fotí si zasněžené skladiště. Asi si fotí ten sníh, kterého je tu plno, asi jako já tak nějak cítí, že sníh očišťuje a uklidňuje. I skladiště. Očisťuje a klidní i historické dědictví Srbů, bolest po Kosovu? Jak asi ta mladá slečna nese historické vědomí/svědomí? Nepřemýšlí nad tím? Či ji to tlačí, stejně jako historie bolí mé mladé německé přátele?
Vlak mě dovezl do Noviho Sadu. Musím se nějak dostat do Sremski Karlovci, kupuju si tedy s pomocí místních lístek na perón a návdavkem lístek na autobus (trochu nesmyslné). Všude jsou reklamy na bingo, na loto. Mladík obchází znuděné na nádraží a nabízí něco v plastových sáčcích (trávu na znuděnost?). Nádraží jsou tu asi tak hnusné, jako u nás.
Po 14 hodinách na cestě mě místní Tea odvedla k nám na hostel. Dorazila jsem. Přivítá mě hlučný kroužek lidí z celého světa, strčí mi do ruky víno a začíný smrsť otázek a úsměvů. Je tu hezky. Pokoj sdílím s Ruskou z Ufy, Estonkou, Lotyšskou a dvěma Turkyněmi z Adany. Snídaně je na 9 a začíná se v 10. Těším se a usínám s pocity mnohoznačnosti života.
Vaše K.
sobota 26. února 2011
Balkán podruhé. Před odjezdem.
Projekty Youth in Action jsou spolufinancovány EU. Z peněz Evropské komise se hradí ubytování, strava a 70% cestovného, aby na projekt mohl jet opravdu každý. Hostitelská organizace na sebe spolu s uděleným grantem přebírá zodpovědnost za celou organizaci projektu (rozšiřující praxí se stává spolupráce na programu se zúčastněnými státy, což velmi vítám). Partnerské organizace (občanská sdružení, všemožné instituty, mládežnické zařízení a další) vybírají účastníky projektu. Komunikačním jazykem je angličtina, účastnící jsou ve věku 18 až 30 let, tedy mladí lidé, kteří se cítí zodpovědní za ten zmatek kolem a rádi s tím něco dělají. Cestovatelský rozměr, vzdělávací rozměr, osobní rozměr. Sebepoznání, sebemotivace, navázání neskutečných přátelství (vlastní zkušenost čtyřletého přátelství s Gruzínem Tokem a Armény Aleksem a Haykem, pro které bych umřela, doslova) a občas i drobných lásek. Na pokoji bydlíte s lidmi z jiných národů, proniknete navzájem do svých světů. Je to fajn.
Program bývá nabitý a vyžaduje absolutní účast. Semináře se střídají s workshopy, vše bývá prokládáno energizery a hraním si (ach). Neformální vzdělávání je efektním nástrojem, který lidským způsobem dokáže oslovit i tak různorodé multikulturní skupiny, jakou je ta naše. Večerní party jsou spontánně (ne)organizovány, až tedy na mezinárodní večer, kdy každý představí své zvyky, tradice, historii (rozuměj všechno se to sní a vypije). Jeden půlden se dokonce výletí, mi jedeme do Noviho Sadu (to nechám zatím bez komentáře, chovám k maďarské Vojvodině rozporuplné pocity).
Zažít, prožít!
Vaše K.
pátek 25. února 2011
Zápis č.1: Titovy odznáčky. Prolog.
Sremski Karlovci, poblíže Noviho Sadu ve Vojvodině, Srbsko. V neděli v 8 ráno se rozjedu v přetopeném či v zcela promrzlém vlaku (na východě není střední cesty) směrem na město nostalgie Budapešť, dále dolů na město habsburské romance a vyhasínajícího patriotismu Bělehrad. Cestou na Východ. Společnosti v pohybu, kvasící, tvořící se, to mě fascinuje. Čas trhá jejich oponou a všechno se řítí na Západ. Tenkráte to nebude tak o mé osobní archeologii a zvědavosti. Bude to o mezinárodním projektu Youth in Action, který si jedu zažít, a který Vám budu každodenními blogařskými mozaikami přibližovat, pokrývat formální i neformální dění, workshopy, semináře, ale i vzrušivé momenty multinárodních pohledů do černých očí, které bodají.
Program si můžete prohlédnout zde:
Programme Info
Povede se? Co vymyslíme?
Zůsťante na drátu :-)
Vaše K.